Hodně dlouho jsem přemýšlel, proč to celé na mě Ondřej ušil. Hledal jsem v minulosti, zda jsem mu někdy udělal něco zlého nebo kdy jsem mu řekl cokoli špatného. Promítal jsem si znovu naše různá jednání, rozhovory a všechny další interakce, kdy jsem společně s ním něco dělal. Jedna věc ho samozřejmě totálně potupila a to, když jsme ho odvolali z pozice starosty. Nicméně i toto rozhodnutí letňanské buňky ODS mělo své racionální odůvodnění. Ondřej nedržel slovo, neplnil sliby, které jsme dali voličům, a na radnici se choval, jako by mu tam vše patřilo.

Jediné, co Ondřeje zajímá, jsou změny územního plánu v Letňanech. Možná, že dostal i nějaké úplatky, když v roce 2020 stavěl tělocvičnu pro děti, ale mnohem více peněz se dá vydělat, když jdete na ruku developerům a majitelům pozemků. Aktuálně se povídá, že největším businessem pro OL je změna územního plánu na letňanském letišti. Ostatně je to cíl i jiných bývalých starostů Letňan, kteří už nemají jinou šanci získat dobré zaopatření na důchod. Kdybych byl na radnici, nikdy bych nehlasoval pro zrušení letiště. I to mohlo být důvodem mého odstranění z rozhodovacích pozic. Nedržel jsem partu a měl vlastní názor.

Za jeho úmyslem mi ublížit a odstranit mě z radnice však nebyla jen msta, ale hlavně závist. Jeden ze sedmi hříchů, který Ondřej však nejvíce skrývá. Stejně jako v thrilleru Se7en psychicky narušený vrah závidí vyšetřovateli jeho šťastný život s krásnou a mladou ženou, závidí Ondřej všem, co se mají lépe jak on. A takových lidí je v jeho životě většina. U těch, co znají Ondrovu historii a jeho rodinné zázemí, vzbuzuje jeho život spíše lítost.

Musel čekat za dvěřmi

Do voleb 2010 jsem šel jako nezkušený začátečník. Dělal jsem kampaň zaměřenou na obnovu laviček a zeleně u nás na sídlišti. Povedlo se a stal jsem se zastupitelem. Hned druhý den mi tehdejší starosta Kabický oznámil, že mě chce do rady. Být radní nebo „jen“ zastupitel je obrovský rozdíl. Asi stejný jako být ministrem nebo “jen” poslancem. Když máte výkonnou moc, můžete věci skutečně měnit. A to byl můj cíl. Chtěl jsem změnit naše sídliště, aby se v něm žilo lépe.

Vedle mého zaměstnání jsem se stal radním a začal jsem poznávat, jak to na radnici funguje. Za pár měsíců přišel starosta Kabický a řekl mi: „Odcházím na magistrát. Budeš starostou.“ Hotovo. Žádná diskuse. Věta holá oznamovací. „Ivane, nemůžu, mám svou práci a starostování v Letňanech pro mě rozhodně není kariéra, po které bych toužil.“ V té době jsem pracoval v Deloitte, dělal projekty v Číně, Indii nebo Vietnamu a v Česku jsem pomáhal řešit kybernetickou bezpečnost největším státním i komerčním organizacím. Starosta v Letňanech za 60 tis hrubého by byl sešup dolů jak Hahnenkamm na Kitzbühelu. Ani hodinové přemlouvání nepomohlo. Lehce jsem zaváhal až u Ivanových slov: „Když to nebudeš ty, tak tam musíme posadit Lněničku.“

Ondřej čekal za dveřmi na to, jak se rozhodnu já. To pro něj muselo být šílené ponížení. Mladej kluk, co v politice nikdy nebyl, je půl roku na radnici a hned se stane starostou? Vedle toho zkušený politický matador (podle Ondřejovo domnění) musí čekat v sekretariátu a přitom je to přeci on, kdo by měl s cigaretou a skleničkou Jamesona sedět ve starostovské židli.

Možná mé rozhodnutí předznamenalo další události, které mě poškodily, ale nemohl jsem nechat mou businessovou kariéru jen tak a dělat starostu v malé pražské čtvrti. Za to Ondřej po tom toužil. Evidentně to byl vrchol jeho právnické kariéry. Holt každý máme jinak velké cíle. O dva roky později Letňanské zastupitelstvo Ondru odvolalo. V dalších volbách kandidoval za jiný subjekt a k moci se dostal zase až v roce 2018. Bohužel ti, co ho v roce 2013 odvolávali, mu po letech pomohli zpět. I taková je politika.

Goebbels byl také doktor

Nebyli jsme s Ondřejem kamarádi a už vůbec ne přátelé. Ale v letech 2010 – 2013 jsme byli kolegové, kteří se vzájemně respektovali. Tedy alespoň z mé strany tam určitý respekt byl, než jsem poznal, co je Ondřej zač. Při jednom večerním Jamesonovém dýchánku v jeho vytoužené starostovské kanceláři, se mi Ondřej svěřil s jeho přáním: „Škoda, že jsem jenom magistr a nedokončil jsem rigorózní práci. Nesnáším, když mi někdo řekne “pane magistře”. Goebbelse také oslovovali všichni jeho podřízení “pane doktore”. Zajímavé přirovnání, říkal jsem si. Nicméně ti, co pana magistra znají, jeho odkazy na představitele německého nacismu nepřekvapí.

Ondřej vždy toužil po respektu, který se mu však nedostával. Pouze výrazně submisivní ženy ho milovaly, protože v něm viděly bůhvíproč svého zachránce. Nicméně většina lidí na radnici ho nesnášela. Důvodem bylo jeho flagrantní chování vůči ženám a také rozvinutý alkoholismus. Ondřej do teď nezná svou míru. Ti, co s Ondřejem někdy pili, jistě potvrdí, že až totální delirium, kde jen leží a skučí, je jeho konečná. A pak dělá věci, za které se by se styděl i největší český alkoholik Milan Čurda. Na naší svatbě se opil tak, že chodil po čtyřech, boty měl na rukou a štěkal haf-haf.

Doma nic v pořádku

Možná někoho překvapí, že Ondřej byl na naší svatbě. Ale v roce 2011 nic nenasvědčovalo tomu, že by se mi měl za něco mstít a připravovat na mě fiktivní kauzy. Byli jsme společně v městské radě, a tak mi přišlo přirozené ho pozvat na svatbu. Kromě jeho „haf-haf“ deliria se tam stala ještě jedna zajímavá věc. Jeho přiopilá žena mi u baru půl hodiny valila do hlavy, jak jsme mohli z takového ču*** udělat starostou. Že by prý bylo lepší, aby starostka byla ona. Stěžovala si, že si ty úplatky určitě někam ulívá, protože ona z nich nic nemá. Občas jí koupí ojeté auto, ale „…podívej se, v čem musím chodit…“, vyprskla na mě paní starostová i s trochou Prosecca, které nestačila spolknout.

V takové rodinné konstelaci nemůže fungovat rovnoprávný vztah. Když manžel přijde domu a hned ve dveřích dostane ceres, že přinesl málo peněz, nemůže být spokojený a vyrovnaný. A domácí submisivní postoj si pak musí kompenzovat na radnici, kde se potřebuje cítit jako velký šéf. K čemu je vám krásný bazén u baráku, když vás žena neustále buzeruje, že je moc malý a že ta voda taky mohla být teplejší. A z toho bohužel plyne Ondřejova závist vůči všem, co mají normální život a vyrovnaný partnerský vztah. Tento člověk nedokáže akceptovat, že se má někdo lépe. A bohužel těch lidí s lepším životem je kolem Ondřeje většina.

Není to jen o penězích. Ty jsou to jediné, čím Ondřej umí kompenzovat zbytek jeho nešťastného života. Ale pouze, když je u koryta na radnici. Jako právník nemá klienty, kteří by ho uživili. V letech 2014-2018, kdy byl jen řadovým zastupitelem, byla jeho finanční situace zoufalá. Nemohl plnil sliby developerům, kteří ho údajně zásobovali úplatky. A jeho kamarádi, kterým přestal splácet dluhy, ho pak chodili fackovat přímo na radnici.

Když máte takový život jako on, zdá se být přirozené závidět ostatním, kteří mají skvělou rodinu, hromadu skutečných přátel, úspěšnou kariéru, přirozený respekt i odborné uznání v businessu. Ondřej nemá nic z toho a to je původem jeho pomstychtivosti, jejímž cílem jsou všichni, kdo mají dražší auto nebo lépe oceněné zaměstnání.

Bývalý šéf radnice musí mít kolem sebe jen malé posluhy a poddané, kteří k němu vzhlíží. Nesnese nikoho silnějšího. Pro svoje drobné kšefty potřebuje lidi, které dokáže ovládat a kteří mu jdou na ruku – jedince, kteří ho slepě poslouchají a nechápou jeho skutečné záměry. Potřebuje tým obdivovatelů, kteří mu pochlebují, jak to celé skvěle vymyslel. Bohužel ani to se mu nedaří. Většina lidí kolem něj vydrží jen chvíli a vykašlou se na něj hned, jak poznají že Ondřej je jen pomstychtivý a závistivý člověk.

Hlupákem za 30 minut

Na potvrzení mých slov jedna příhoda na konec. Kvůli Lentilkám jsem několikrát jednal s Odien Group (Avia) ohledně pronájmu pozemků na sídlišti. Jedno jednání se konalo u starosty Lněničky v kanceláři a účastnil se ho také Mike Saran, CEO Odien Group. Mike je Američan a česky mluví jen trochu. Zcela automaticky jsem začal jednání v angličtině. Sice jsme 3 ze 4 lidí mluvili česky, ale kvůli Mikovi mi angličtina přišla přirozená. Po 30 min jednání skončilo a až při závěrečném podání rukou mi došlo, že pan starosta Ondřej celou dobu neřekl ani slovo. Nemluví totiž anglicky. Když se zavřely dveře, zatáhnul mně za rameno, abych se otočil zpět k němu. Z očí mu tryskala neskutečná naštvanost a mě bylo jasné, že celou půl hodinu se cítil jako totální idiot.

Neříkám, že starosta městské části o velikosti malého okresního města musí ovládat několik cizích jazyků. K práci na malé radnici by mu to stejně bylo k ničemu. Ale v určitých sociálních kruzích se komunikace v nejrozšířenějším světovém jazyce považuje za samozřejmost. V kruzích, kam by chtěl patřit i Ondřej. Jemu však nezbývá než závidět ostatním, protože nikdo kolem něj nesmí být lepší než on. Ale toto není normální. Závist je hřích a je opravdu podlé, když se Ondřej mstí těm, kterým nesahá ani po kotníky. Ale to asi patří k malým a bezvýznamným lidem, jako je bývalý a neúspěšný starosta Letňan.

Obyčejná závist

Jeho závist je hnacím motorem, aby škodil všem okolo něj. Ondřej je relativně chytrý a dokáže dát dohromady dobře promyšlené útoky na lidi, kterým chce ublížit. Kauza připravená na mě nebyla výjimkou. Není dobré se s ním pracovně ani soukromě sblížit, protože přesně pozná slabé stránky a dokáže je použít vůči těm, kterým závidí. Nikdy nedokázal přijmout, že byl starostou jen díky mně. Několikrát to v různých narážkách zmínil a jednou mi dokonce řekl, že jsem udělal velkou chybu, když jsem tu pozici nevzal. “Šikovný starosta si prý na radnici vydělá milióny” byla jeho opilá slova.

Ondřej měl možná hodně peněz z radnice, ale ty stejně prošustroval na automatech či utopil v alkoholu. Když jsme ho jako starostu odvolali, každý jeho pohled říkal, že se musí pomstít. Povedlo se mu to. Ušil na mě kauzu, kvůli které trávím čas psaním těchto textů místo toho, abych byl s rodinou třeba někde na kole. Mnohem větší trest však už dříve dostal Ondřej. Nemá přátele, manželka ho nesnáší a na radnici se s ním lidé baví jen pro to, že tam má právě teď nějakou funkci. Až toto pomine, bude zase závidět všem okolo jejich normální život a kariéru a bude spřádat pikle, jak ty šťastné lidi kolem potopit.