Vrcholem zaujatosti, nekompetentního konaní a šikany ze strany policie bylo obvinění za úplácení parkovacími kartami. To se stalo opakovaně, a to i přesto, že policie dostala vyjádření od městského úřadu Praha 18, že žádné parkovací karty se v Letňanech nevydávají. Dne 30/1/2015 por. Petr Šindelář vyslechl Miroslava Strašila (vedoucí odboru dopravy ÚMČ Praha 18), který mu potvrdil, že žádné parkovací karty Letňany nevydávají.
I přesto jsem byl znovu 22/7/2016 obviněn z uplácení parkovacími kartami. Ve třetím obvinění vyšetřovatelé konstatovali toto:
Ani jedno písmeno o výslechu pana Strašila z odboru dopravy, který vydávání parkovacích karet jasně dementoval. Státní zástupkyně tuto skutečnost z obžaloby následně vyjmula. I tato zdánlivá drobnost svědčí o nerovném přístupu vyšetřovatelů PČR.
Zcela směšné je obvinění z uplácení lístky na výstavu. Jako radní jsem měl volnou kartu na všechny akce konané na Letňanském výstavišti. Tu jsem běžně půjčoval známým, aby nemuseli platit za vstup. Samozřejmě jsem za to nikdy nic nepožadoval. Členové rady a zastupitelstva měli běžně k dispozici desítky volných vstupenek, které rozdávali podle vlastního uvážení. To, jestli jsem dal svědkovi Kavúrovi někdy nějaké vstupenky, si už nepamatuji. Za dobu, co jsem byl zastupitel jsem jich rozdal stovky bez jakéhokoli požadavku na protislužby. Rozhodně to nebyl žádný úplatek, protože si stejnou vstupenku, resp. významnou slevu na ní, mohl kdokoli vystřihnout například z Letňanských listů.
Mé tvrzení o nulovém uplácení také potvrzuje fakt, že na žádných vstupenkách, papírech ani penězích se nenašla moje DNA. Všechno si svědek Kavúr vymyslel. Lístky ani údajné peníze nakonec soudkyně nevyhodnotila jako úplatek. Jedna mála věcí, kde soudkyně rozhodla podle pravdy.
Nakonec jsem byl odsouzen pouze za „navýšení“ zakázky na vymalování vnitřních prostor našeho domu v Místecké ulici, k jejíž realizaci nikdy nedošlo. Svědek Kavúr mě tlačil, abych mu v našem domě dal nějakou další zakázku, protože mu uklízení nestačilo.
Z přepisu odposlechů, výslechu Marka Jirouška (soused a místopředseda výboru SVJ Místecká 453) a dalších podkladů vyplývá, že jsem vždy svědkovi Kavúrovi zdůrazňoval, že v rámci SVJ nerozhoduji sám a musí to být vždy kolektivní rozhodnutí výboru. Nikdy jsem nenabízel „navýšení zakázky“ ani jinou výhodu. Svědek Kavúr chtěl další práci, tak jsem se mu snažil pomoci.
Navíc se nejednalo o žádnou veřejnou zakázku ve smyslu zákona 134/2016 Sb. Byla to zakázka pro společenství vlastníků. Nikdy by mě nenapadlo okrádat vlastní sousedy. Naopak, v domě dělám předsedu výboru do teď, aniž bych tam bydlel. Vyhověl jsem přání mých sousedů, kteří chtěli mé pokračovaní i po tom, co jsem se v roce 2017 odstěhoval.
Nesmyslnost uplácení se táhla případem už od začátku. Lístky na výstavu, peníze, parkování… nic z toho nebyla pravda, prokázal jsem to a vyšetřovatelé, kteří stále neměli dost, nakonec do obžaloby napsali takovéto perly:
Upřímně si nepamatuji, jestli jsem se někdy v nějakém kontextu se svědkem Kavúrem bavil o iPadu. Ale dát mu litr, aby si šel koupit iPad na výstavu stavebních materiálů? To je jako scénář nějaké ultra trapné komedie. Jenže to fakt z mého spisu pro obvinění, který zpracovávali nezaujatí, odborně znalí a neúplatní vyšetřovatelé Policie České republiky.